pondělí 12. března 2012


Regionální architektura


Regionální architektura začíná být bohužel minulostí. Pořád ještě má většina zemí svůj specifický charakter staveb. Ve Skandinávii uvidíme dřevěné domy s barevně natřenými fasádami. V Alpách mohutné střechy s velkými přesahy a široké balkony. Ale jsou to jen staré domy, nebo domy stavěné v památkových oblastech.


Tím nechci obhajovat památkáře. A už vůbec ne říkat, že nové domy by se měly dělat jako kopie domů starých. Ale je škoda, že nové domy se téměř nikdy nepřizpůsobují regionální architektuře. Nová architektura nemá kopírovat tu starou, ale mohla by se inspirovat. Volně používat některé prvky, které se v daném místě používaly dříve. Dům pak mnohem lépe zapadne do charakteru současné zástavby (pokud tedy už není totálně zničen). A zůstane styl, charakteristický pro danou oblast.


Ví dnes někdo, jak vypadá klasický český dům (nebo raději řeknu středočeský)? Čím se liší? Současné stavby s ním nemají mnoho společného. Dá se říct, že nově stavěné domy se dělí do dvou skupin. První je tzv. alpský styl - klasické domy s jednoduchými půdorysy, se sedlovou střechou, která přesahuje dům o cca 0,5 m. Druhou skupinou jsou moderní stavby, které si více hrají s hmotou domu, mívají složitější členění a obvykle plochou střechu.
Ani jedna skupina se však do Čech nehodí.


Český dům můžeme ještě vidět ve vesnicích, byť obvykle poničený nějakou přístavbou nebo úpravou. Měl by mít sedlovou (nebo valbovou) střechu, pokrytou ideálně taškami. Na bočních stranách střechy nebývaly žádné přesahy, ale cihelné římsy. To je konstrukce, která se dnes, pod vlivem alpských domečků, vůbec nedělá. Přitom je technicky jednoduchá, hezká, dokonce i levná. Cena podbíjení přesahů palubkami se pohybuje okolo 1.000,- Kč / m2, kdežto zde se použije pouze omítka v ceně cca 300,- Kč / m2.


Dalším charakteristickým prvkem jsou štítové nadezdívky. Staré české domy nemají krytinu dotaženu až do boků, na kraji pokračují štítové zdi tak, že výškou přesahují střechu. Nadezdívky jsou buď pokryty taškami, nebo oplechovány. Tady je situace složitější, protože v současné době tato konstrukce nemá žádný smysl. Naopak je technicky trochu náchylnější. Nicméně jedná se o poměrně zajímavý architektonický prvek s minimální cenou a jeho využití stojí za úvahu.
Koupelna v ložnici?


Na první pohled to vypadá jako dost nesmyslný nápad. Ale mít v ložnici koupelnu může být nejenom zajímavé, ale i velice příjemné, praktické a levné. Pro klasický rodinný dům nebo větší byt, kde žije rodina s většími dětmi, nemá toto řešení smysl. Ale pro startovní byty, kde žijí jeden nebo dva lidé a mají jen malé děti, řeší spojení koupelny a ložnice mnoho věcí.


Koupelna i ložnice jsou soukromé prostory, určené jen majitelům bytu nebo domu. Návštěvy chodí obvykle pouze na WC. Jak koupelna tak ložnice se obvykle navrhují jako co nejmenší místnosti, hlavní prioritu má obývací pokoj. V bytě tak existují dva malé, málo využívané prostory. Při vstupu do koupelny má navíc člověk obvykle pocit, že vešel do úplně jiného světa. Na rozdíl od ostatních místností, kde jsou omítky, malby a nábytek, je koupelna jakousi podivnou komorou, obloženou ze všech stran obklady. Často nemívá žádné okno a když ano, pak je malé.


Spojením těchto dvou místností vznikne poměrně velký prostor. Je v něm postel, vana nebo sprcha a umyvadlo. Místnost má téměř vždy okna, takže je příjemně osvětlena. Skutečnost, že člověk vyleze z vany a může jít rovnou do postele, je nejenom příjemná (není potřeba procházet žádné chodby a jiné prostory, oblékat se na chvíli před ostatními lidmi), ale i značně romantická.


Častým argumentem proti spojení těchto dvou místností je nebezpečí vlhkosti v ložnici. Opak je ale pravdou. Tím, že je místnost mnohem větší než klasická koupelna, tak se vlhkost mnohem lépe rozptýlí. Nedochází tak k absorbování vlhkosti omítkami a zdivem. Navíc díky přítomnosti okna je možné místnost dobře větrat. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že se v takové koupelně netvoří žádné plísně ani nedochází k žádným jiným problémům. A to i přesto, že větrám opravdu minimálně.


Je potřeba si však uvědomit, že zde přeci jenom nějaká negativa jsou. Jednak je třeba vyřešit umístění pračky jinam (do nějaké technické místnosti, nebo do kuchyně). A je zapotřebí myslet na to, že pokud jeden člověk spí, tak se druhý nemůže mýt. Ale vzhledem k úspoře místa a mnohem příjemnějšímu prostředí jde tyto dvě nevýhody s lehkým srdcem pominout.

neděle 11. března 2012

Ploché střechy


Nemám nic proti plochým střechám. Naopak. Mám rád funkcionalismus, vizuálně se mi příčí "alpské" domečky, kterými jsou dnes posety okrajové části měst. Ale u plochých střech je potřeba uvědomit si dvě důležité věci.


První je funkčnost. Plochá střecha bude výborně fungovat na Blízkém Východě, kde nikdy nesněží a málokdy prší. Ale už méně v Čechách. Ať se výrobci izolací sebevíce snaží, ať se sebelépe vymyslí konstrukční detaily, plochá střecha je prostě vždy problém. Dnes to vidíme u paneláků, za několik desítek let to uvidíme u nových domů.


A nejde jen o zatékání vody a tím pádem degradaci stropu. U plochých střech je také potřeba odhazovat sníh. A čistit dešťové svody. Zpravidla jsou dešťové svody někde uprostřed střechy, aby voda co nejlépe stekla. Vedou tedy středem domu. To, že padající voda může přinést nějaký hluk je detail, poměrně lehce odstranitelný. Ale může v nich také v zimě voda zamrznout. To už je horší. Popraskané trubky, voda ve zdech, mokré, promrzlé a popraskané zdi - v podstatě velice obtížně odstranitelná závada. Také jde řešit, například topnými dráty ve svodech. Ale opět je to komplikace - dojde k přerušení dodávky proudu do drátů, přestanou fungovat a problémy jsou opět tu. Nebo se svody jednoduše ucpou.


Naši předci prostě věděli, proč dělat střechy tak, jak je dělali. Věděli, proč dělat střechy s takovým sklonem, v jakém jsou, proč nechávat takové přesahy, jaké používali. Všude na světě se vždy stavělo čistě účelově (nemluvím o monumentálních stavbách, ale klasickém bydlení). Estetická hodnota domu nebyla řešena konstrukcí, ale ornamenty. Dnes je tomu naopak - domy mají minimum ornamentů, ale jejich architektonická hodnota je dána konstrukcí. Dnes dokážeme provést plochá střechy i v našich zeměpisných šířkách. Umíme provést fasády celé ze skla. Technika to umožňuje, tak proč tyto možnosti nevyužít, řekne si člověk. Ale je důvod, proč zůstat u klasických schémat - protože i když tyto konstrukce postavit umíme, tak NIKDY nebudou fungovat tak dobře. A NIKDY nebude za stejnou cenu jako klasické konstrukce. Naši předci by si ťukali na čelo, kdyby viděli, jak dnes stavíme, to je jisté.


Dalším faktorem je účel. Když chci plochou střechu, měl bych vědět proč. Ploché střechy se používaly od nepaměti. Ve starověké Mezopotámii nic jiného nestavěli. A dobře dělali. Plochá střecha někde u Perského zálivu byla řešením výborným z hlediska techniky i účelu. Provedení (bez všech našich izolací proti vodě a tepelných izolací, které v těchto teplých končinách bylo zbytečné) bylo jednoduché. A střechy se využívaly jako ložnice. Na střeše byl v noci největší chlad a spalo se tam mnohem lépe, než v rozpálených místnostech dole, nebo ve špinavých ulicích.


Myšlenku dělat ploché střechy v mírném pásu přinesl funkcionalismus. Ale opět ne samoúčelně. Tehdy byla snaha přenést život z chudinských čtvrtí, kde se na sebe lepily malinké domky bez stopy zeleně, mimo města. Aby se ušetřilo místo, tak se navrhovaly mnohopodlažní domy. A aby bylo více zeleně, tak se u domů měly budovat zelené střechy. Zelené střechy jsou jedním z pilířů funkcionalistické architektury. Bohužel však k jejich realizaci málokdy docházelo. Účel byl zapomenut.


Když si stavím svůj dům, mám malou zahradu, nebo jen chci relaxovat na střeše, tak proč si nepořídit zelenou střechu. Musím počítat s tím, že plochá střecha přináší některé technické problémy, ale v porovnání s tím, že získám poměrně velkou odpočinkovou plochu to může být dobrá cena. A nemusí být střecha přímo zelená - stačí, když se využívá jako terasa. Ale pokud chci plochou střechu, kde nebude nic a jediným důvodem je vizuální hodnota domu, pak možná dělám chybu.